Blog

---

Follow My Blog

Get new content delivered directly to your inbox.

Nový rok 2023

Je to tu. Dneska je Silvestr a já se připravuju na to, že se budu bavit s přáteli, volat si s rodinou, smát se a s nadějí nakukovat do budoucnosti. A hlavně doufat, že všichni čtyř i dvounozí parťáci se mnou budou ve zdraví a spokojenosti i dalších dvanáct měsíců. 

Stejně jako každý rok bych nejradši zalezla pod peřinu a bulela nad tím, že je další rok v háji a kdo ví, co bude. Pak bych se teple oblékla a šla nafackovat všem, kvůli kterým se moje stará fenka klepe omotaná kolem záchodové mísy, a já se bojím ji nechat samotnou. Představuju si, jak jim strkám do uší římské svíce a ty odporně hvízdavé rakety s příšerným řachnutím na konci. 

Každý Nový rok dělám všechno, co chci dělat až do příštích Vánoc. Obtěžuju všechny blízké projevy všeobjímající lásky, porozumění a odpuštění. Nijak významně tenhle scénář nefunguje. Ať dělám, co dělám, svět není lepší, mnoho lidí stále považuje slušnost za slabost, a abych si úplně nezkazila pohled na svět, zrušila jsem televizi.

Letos to cítím jinak. Hodnoty platí dál: rodina a přátelé jsou nejdůležitější, slušnost není slabost, obětavost je nutná, potřebným je povinnost pomáhat, práce nesmrdí a dokázat odpouštět je ozdravné. Dělat, co člověka baví, je záruka zachování duševního zdraví. Ale i kdybych se prvního ledna přetrhla a sama sobě nasadila na další rok svatozář, na Silvestra odpoledne mi zase bude smutno a mizerně. A jako vždycky si budu připadat trochu jako blbec.

Tak jinak. Před pár týdny jsem měla dlouhé sezení s „Karmou“. Před pár dny znovu. Seděla proti mně a spokojeně odkývala všechno, co jsem jí vykládala o svých hodnotách a o tom, čemu věřím. Mlčky mě pohledem pochválila, že to mám docela dobře srovnané. Poslouchala i všechny mé smutky, nářky a vzteky, které se během roku nahromadily. A že byl letošní rok mimořádně plodný. Nevyhledávám konflikty a v lidech hledám to lepší, které tam občas prostě není. A já pak nevím, co s tím. „Karma“ sledovala, jak se provztekávám k obvyklému bezzubému všeobecně laskavému odpuštění, po kterém mi stejně nijak líp nebývá. Vykřikovala jsem, že není pravda, že když se člověk k ostatním chová slušně, že se automaticky chovají slušně nazpátek. „Karma“ vykouzlila obrázek, na kterém stálo: Lidé se k tobě budou chovat tak, jak jim dovolíš. Pokračovala jsem tím, že odpouštět pomůže duši, nezapomenout předejde budoucím chybám, ale někdy to nejde, ani nestačí. „Karma“ vážně přikyvovala, jako že čemu se nepostavíme sami, za nás nikdo neudělá, ale zároveň se potutelně ušklíbala. Pak se zvedla, chladným prstem mi setřela z čela starosti a foukla směrem do nového roku obláček naděje. Přitáhla si průsvitný plášť a do podpaží si přitiskla velký zápisník. Než ho zaklapla, zahlédla jsem ta správná jména, adresy i telefonní čísla. Ulevilo se mi. I proto, že některá už byla odfajfkovaná.

Hodně zdraví, štěstí, lásky a rozumnou míru tolerance v roce 2023:-)

Nejdůležitejšímu muži mého života je 80 

Nejde mi to do hlavy. Procházím fotky, ze kterých chceme sestavit film tátovi k narozeninám a najednou držím v ruce obrázek z jeho padesátin. Tenkrát mi připadal on i všichni kolem starý. Byl mladší než já teď. V dresu Los Angeles Lakers se směje od ucha k uchu. Chtěla bych, aby se tak smál napořád. 

V hromádkách fotek a souborech v počítačích po dlouhé době listuju vzpomínkami. Protože mi rodiče nedopřáli ten luxus, že by mi zkaženým dětstvím zkomplikovali život, ale nechali mě, ať si za všechny chyby můžu sama, jsou to vzpomínky krásné. A hlavně, vždycky tam byl. Připravený mi krýt záda, zvednout, co neunesu, opravit, co nefunguje, povídat si a smát se stejným vtipům. Se všemi chybami, poklesky, nedokonalostmi. Ale vždycky se mnou. Vždycky s námi.

V mých představách funguje genetika podobně jako návštěva supermarketu. Vždycky něco nemají a něco zrovna přebývá. Je to ve slevě a oni vám toho nacpou víc, než byste chtěli. Vím o tom své. Zdědila jsem spoustu užitečných schopností. 

Vím, stejně jako on, že:

• se dá téměř všechno opravit izolepou. Když je to málo, je tu páska elektrikářská. Co nejde slepit, jde rozhodně ucpat koudelí. Na cesty po Evropě stačí jeden křížový šroubovák a WéDéČko.
• když něco nejde spravit viz výše, otoč to vzhůru nohama a dej tomu čas.
• hřebíky jsou lepší než šrouby a ty věci s hmoždinkami. Stačí jedna rána a drží to.
• všechno důležité, včetně složenek, faktur a spol, se dá s čistým svědomím a bez stresu ignorovat. Co chce, to si mě nakonec dožene. 
• nejlíp voní prázdná hala v sobotu ráno před turnajem.
• svaťák i týden před státnicemi se dá z větší části prospat, z menší propařit, a ještě zbyde čas naštípat dříví. Mozek pobere za zbývající dvě noci dva až čtyři tisíce stran. I víc, když je potřeba. Zjistili to američtí vědci, tak proč jim nevěřit.
• všechno důležité najdu v knížkách. 
• nejlepší dovolená by byla v knihkupectví nebo papírnictví, protože diářů, bloků a propisek není nikdy dost.
• když zavolají přátelé, že se někde něco slaví, stačí zavřít dveře a jít, protože to, co musím dodělat, na mě určitě počká.
• peníze se sice těžko vydávají a šetřit by se mělo, ale proč by jim sakra říkali oběživo, kdyby se měly jen tak někde válet?
• silná vůle je strašně důležitá, ale kdo má vydržet cvičit?
• černý humor je nejlepší.
• někdy je lepší držet pusu a myslet si svoje. 
• vytočit partnera je záležitost milisekundy.

Co ví on, já ne:

• jak vypadá rozvinutý jehlan v prostoru. 
• jak funguje zvonek u dveří.
• jak spočítat kolik barvy potřebuju na natření baráku. Když sud natéká otvorem A a otvorem B odtéká, za jak dlouho se vyprázdní. A kdy dojede auto A auto B, když jedou nějakými podivnými rychlostmi za sebou.
• jak donutit televizi, aby nehrála jen jako rádio a ukazovala i obraz.
• jaký je nejvýhodnější tarif u T-mobilu, i když mi jejich specialista vnucuje Magentu. Podobně to funguje i s dodavateli energií.
• co přesně řekli Havel, Klaus….a od dvacet let později Zeman, Babiš, Fiala atd. atd. v neděli po obědě a co si o tom myslí Neff na Neviditelném psu.
• kdo je vrah ve třetí knížce Raye Bradburyho.
• že česnečka a bramborová kaše se dají najednou připravit tak, že se uvaří brambory, sleje se voda, namačká se do ní česnek (česnečka), do brambor se přidá mléko a máslo a rozšmidlá se to (kaše). 
• kdy začít zpívat, když vedle mě někdo hraje na kytaru Život je jen náhoda.
• jak vypít dva litry vína a druhý den jít do práce.
• že se netloustne po jitrnici a větrníku, když se jí s chutí, ale po cuketách, když je z nich člověku na blití.
• co si člověk musí srovnat v hlavě, když si jednoho dne už nestoupne. Jak se smířit s tím, že už nikdy nepůjdu na houby, že jsou obrubníky, které nepřekonám, že nedosáhnu na regál, ze kterého jsem všechno podávala jen já. 
• jak zvládnout šedesát let vztahu a pořád si mít co říct.  

Táta prokázal neobyčejnou odvahu před deseti lety, když mu osud vzal nohy a nahradil je kolečky vozíku. Ukázal mu zdvižený prostředníček a moji odhodlanou maminku a společně to zvládli. Stejně jako všechno vždycky před tím. Jí přibylo vrásek a starostí a u nás se zabydlely veselé hlášky typu: „Skoč mi pro brýle, stejně celý den sedíš,“ při kterých návštěvám tuhne úsměv, ale my víme své. Doufám, že stopy koleček v blátě budou doprovázet otisky mých bot ještě spoustu dalších let. Všechno nejlepší:-)

Konce a začátky

Minulý týden jsem potkala své tři žáky na vánočních nákupech. Dívali se na mě jako bych spadla z jiné planety. Přesto, že jsem si dala docela záležet, aby mi to slušelo, tvářili se jako kdyby vrazili do postavičky ze Star Treku.

„Co vy tady, paní učitelko?“

„Tady bych vás fakt nečekal.“

Řekla jsem, že sháním dárky a jdu se najíst do KFC. Vytřeštili oči. Ona jí mimo školní jídelnu? I k ní chodí Ježíšek? Ne hoši, piju krev a zajídám to nepravidelnými slovesy. A ve volných chvílích držím dozor v předsíni.

Popřáli jsme si hezkou sobotu a já slyšela za sebou tiché: „Ty vole, to je fakt divný, Garwoodová tady.“

Podobné situace se pravidelně opakují a vždycky mě pobaví.

Pak přišly Vánoce a mně se do úsměvu nechtělo. Vždycky si při všech přípravách, a především když rozsvěcím stromeček, ze všech sil přeju, aby nás za rok kolem něj bylo tolik jako letos, aby byli všichni, které mám ráda, zdraví a šťastní a abych se vždycky stihla včas usmířit s těmi, se kterými to někdy bylo náročné.

V průběhu svátků se většinou uklidním a psychicky se připravuju na Silvestra. Konec roku vítám obklopená přáteli, ve spojení s rodiči, dětmi i zvířaty, přesto sama. Nikdy jsem nepochopila proč se mám radovat, že mi bude o rok víc. Že sice něco končí, ale kdo ví, jak to bude dál. A že bych vlastně byla strašně vděčná za to, kdyby bylo alespoň tak, jak bylo letos.

Prvního ledna zběsile dělám všechno, co bych chtěla dělat celý rok. Cvičím, píšu, čtu, mám uklizeno, opravuju písemky a píšu, volám a navštěvuju všechny, které chci číst, slýchat a vídat. Večer jsem utahaná ze všech novoročních činností a setkání, že usínám, ještě než položím hlavu na polštář. I kdybych žádnou z těch správných, zdravých a úžasných věcí už za celý rok neudělala, podobně vyčerpaná budu uléhat celých dalších dvanáct měsíců. Nevím proč, ale to je jediné celoroční novoroční „předsevzetí“, které se tak nějak plní samo.

Přeju vám všem, kteří jste na moje stránky zavítali, hodně zdraví, lásky a pohody, ať vás opouští jen ti, které už sami v životě nechcete a ať je vás příští rok u stromečku aspoň tolik, co letos.

A taky doufám, že moji žáci pochopí, že i učitel je člověk, který neodchází na svátky na planetu Sborovna, a že je normální ho potkat v nákupním centru zakouslého do Twistru nebo Big Maca. Pochopí to většinou, když ze školy odejdou a pak ti nejbližší posílají pár minut po půlnoci krásné zprávy, které mě spolehlivě rozbrečí. Nebo rozesmějí…stoprocentně ta, která končí zcela nežákovským Hellou Kitty😊

Krásný a pestrý nový rok.

Podzim je femme d´un certain age

Nejlépe se mi přemýšlí při mechanických činnostech. Při hrabání listí mě každý rok něco napadne. Letos také, jen mi poprvé přeběhl mráz po zádech.

Věřím, že když Bůh vymýšlel roční období, měl před očima obrazy:

Jaro je mladá dívka v rozpuku. Krásná už jen svým mládím, trochu nesmělá a nejistá, ale plná naděje a příslibů.

Léto je muž v plné síle, jistý si sám sebou, hrdě nastavující tvář slunci a světu své smělé plány a rozhodnost.

Podzim je…

Zima je stařec, který bude raději do posledního dechu čelit vánici, mrazu a nepohodlí, než aby se vzdal.

…Podzim je, jak Francouzi krásně a taktně říkají femme d´un certain age. Žena jistého věku. (U nás se ošklivě říká středního věku, a přitom na číslech nezáleží.) Být podzimem si musí zasloužit. Být ženou jistého věku je totiž fuška. Být ženou jistého věku má svá pravidla. Je to titul, který se nezíská snadno.

Žena jistého věku někoho k smrti milovala, někomu zlomila srdce a někdo zlomil srdce jí. Někoho musela odevzdat do nebe, k někomu vzhlížela a k někomu se skláněla a pomáhala mu najít svůj vlastní svět. Měnila velikost šatů a délku vlasů podle toho, kde se právě v životě nacházela. Dělala hodně pro sebe a málo pro jiné, aby za to pak zaplatila tím, že dělala všechno pro jiné a na ni nezbyl čas. 

Dobře ví, že stejně jako stromy shodí listí a obnaží syrové větve plné rýh, sfoukne svítání milosrdné světlo svíček a odhalí její vrásky a jizvy tomu, vedle kterého se dlouhá léta probouzí, nebo tomu, koho sotva zná. A přesto už by nikdy, nikdy nechtěla být jarem.

Posledních pár let mám podzim ještě radši než dřív. Je to normální, protože jsem se narodila v říjnu. A pak je tu ta krásná francouzská fráze femme d´un certain age.

Dárek od dětí

Ty rýhy na čele

Jsou od mých dětí

Za všechny úzkosti

Násobím pěti.

Každé si vážím

Každá má smysl.

Říkají zrovinka:

„Jsi dobrá maminka.“

Mé dceři

V tvé tváři čtu si před spaním,

Je plná lásky, s tebou čas nikdy nemarním.

Před domem

Jdu domů.

Jdu domů, domů, po louce

V očích mám blýskátka od slunce.

Sedám si pod smrk do trávy

Brouk plave v hrnku od kávy

S kocourem v náručí usínám

Je mi to jasné – co chci … mám.

Zápraží

Miluju zápraží

Je to mé místo na slunci

Tady jsem sebou, tím, kým chci

…. A nikoho to nedráždí.

Mám tu svou židli na kafe

Na ní se toho problafe

Ten druhý sedí na schodech

Miluje moje zápraží

Až se mu z toho tají dech.

Změny

Na louce kousek od lesa

Je moje nová adresa.

A dlouhá tráva na cestě

Pohladí nohy nevěstě.

Štěstí

Že štěstí stačí kapička,

Říkala moje babička.

Babička byla veselá,

Proto, že tohle věděla.

Mariáš

Re, tuty, boty, kalhoty,

Já hraju vabank… no a ty?

Usměj se, postav na kávu,

A tahej trumfy z rukávu.

Já přece vím, že je tam máš,

Tak už se sakra trochu snaž.

A buď můj chlape zase chlap,

Ať tě mám důvod milovat.

Tobě

Čas je jak pomněnka

Zmodrá a uvadne

Nebuď jak slaboch

Co spadne…

… a už nevstane.

Vrásky

Počítám vrásky…

Které jsou z lásky?

Tyhle mě mrzí

Psaly je slzy

Miluj mě, miluj,

……ať zmizí brzy.

Bez Tebe

Jsem jako svetr bez knoflíku,

Pracovní ráno bez budíku,

Jak malé dítě bez dudlíku,

Jako holčička bez culíku.

Jsem jak první máj bez šeříku,

Jako Vltava bez parníku,

Jak muškát v okně bez truhlíku,

Jak holka v dešti bez deštníku.

Jsem jako truhlář bez hoblíku,

Jak konec nitě bez uzlíku,

Jako potápěč bez kyslíku,

Bonbóny v kapse bez pytlíku.

Jsem jak zahrada bez trávníku,

Jak skáplá slza v kapesníku,

Stydlivý student na seníku,

Zlomený nehet bez pilníku.

Jsem tvrdá postel bez slamníku,

Nedělní oběd bez moučníku,

Jak mrtvá moucha v popelníku,

Jsem smutná zpráva ve věstníku.

Jsem jako Třeboň bez rybníku,

Den do výplaty bez pětníku,

Jak černá kaňka v náčrtníku,

Vyhaslý ohýnek bez uhlíku.

Jsem jak ulice bez chodníku,

Jak letní tričko bez puntíku,

Nahatý plavec bez ručníku,

Ztracená čepice na patníku.

Jsem jak špagety bez cedníku,

Jak velký nákup bez vozíku,

Jako vepřová bez knedlíku,

Zdivočelý pes bez košíku.

Jak Mary Poppins bez deštníku,

Jak jedna labuť na rybníku…

… je každé ráno bez Tebe…

… daleko zdá se do nebe…

Ruka pomocná

Pojď ke mně příteli Když se ti nedaří Dej mi svou bolest Tu, co máš ve tváři Jsem silná Dnes víc než ty Té tvojí bolesti Ulámu paznehty

Podzim v Jizerkách

Sedíme spolu na okně a díváme se… … jak prší venku? Náramně! Já, Elí a Julie.

Kočky se stulí a šťastně prospí celý den Nás ženský brečící nebe trestá úklidem Pobíhej holka a vyžeň stovky pavouků Jen co déšť přejde, můžeš jít zase dělat ven – co třeba na louku?

Druhý den ráno za oknem  Dva čumáčky a jeden nos Měří, jak liják ředí zem Je ještě včera nebo už je dnes Ani pes přes práh nevylez

Každý den stejně, pořád dál Zvuk deště nervy zacuchal Tak zase ráno… každým dnem Kočičí konference za oknem

A pak se jednou probudíš Venku je ticho, déšť to vzdal Svá vlastní slova neslyšíš Nadávky plynou, kdes je vzal? Proklínat nebe teď není hřích Rozmoklou zemi kryje sníh!

Z deníčku výchovného poradce

Stejně nečekaně jako jsem se stala učitelkou, ze mě udělali výchovnou poradkyni. Pominu seriózní část pracovní náplně spočívající v jednání s pedagogicko-psychologickými poradnami, v práci s žáky obtěžkanými všemožnými dis, v řešení problémů, při kterých jde na člověka smutek a úzko….a vezmu to trochu zlehka a s nadhledem.

Mockrát se mě kamarádi ptali: „Co bys dělala, kdyby tě někdo z kluků poslal ve třídě do pr…. nebo ti řekl, že jsi …..?“ Odpověď je jednoduchá. Ještě se to nestalo a doufám, že nestane. Kdyby ano, tak buď udržím nervy na uzdě, protože já jsem na rozdíl od něj dospělá, nebo mu dám facku takovou, že už to nikdy nikomu neřekne a půjdu si hledat práci jinam.

Mám jasnou hranici. Klukoviny řeším tolerantně a s pocitem, že je lepší, když se vyblbnou teď, než až budou mít dvě děti a hypotéku. Sviňárny o to přísněji. Ve třídách, kde jsem byla třídní, jsme měli dohodu. Průšvihy ano, pozdní příchody ano, absence ano…do chvíle, než budu muset produkovat výchovné opatření, které musí mít číslo jednací. Končíme tedy na třídní důtce. Kvůli komu budu muset běhat pro podpisy do ředitelny a posílat vše doporučeně, ať si mě nepřeje. Moc ráda učím, o to vehementněji nesnáším papírování. Většinou to fungovalo a ten jeden, který si dovolil to dotáhnout až na podmínečné vyloučení, měl štěstí. Měla jsem ho prostě a jednoduše ráda a věděla jsem, že z toho vyroste.

Rebelii se snažím obracet v žert. Většinou se i nejzatvrzelejší prudiči nakonec radši zasmějí, než aby šli do přímého střetu. Trpělivě jim vysvětluju, že to s nimi myslíme dobře, bla, bla, bla… Buď je tak znudím a zmrtvím, že už ani nevědí, o co jim šlo, nebo vytasím svojí oblíbenou formulku. Pokud se jim nelíbí, že dávám moc práce, že nejsem dost spravedlivá atd. atd., tak si můžou jít stěžovat. A kam je pošlou? Za výchovným poradcem. V tu chvíli mávnu rukou za jejich záda, kde na dveřích mého kabinetu svítí cedule Pavla Garwoodová – výchovné poradenství. A je klid.

O tom, že je šikana hnusná věc, není třeba psát. Ale i tady se občas zadaří. Před lety za mnou chodil v pravidelných intervalech jeden klučina. Obřadně vkráčel do kabinetu a optal se, jak se mám. „Paní učitelko, kluci si ze mě dělají srandu, že ….“ Každé dva týdny něco jiného. Nutno říct, že kluci měli vynikající pozorovací talent. Všechno sedělo. Držela jsem vážnou tvář. „Je to už konečně šikana?“ ptal se s nadějí v hlase. „Vadí vám to? Jste z toho smutnej?“ ptala jsem se já. „Ne, směju se s nima,“ odpovídal kluk. „Tak to je mi líto, to není šikana.“ „Tak děkuju, třeba příště,“ popřál mi hezký den a odběhl za spolužáky, aby mu neutekla žádná legrace.

Baví mě kuriózní situace, do kterých se chtě nechtě občas dostávám. Stužkovací večírek se chýlil ke konci a já seděla zamíchaná mezi budoucími maturanty. Všichni se spokojeně překřikovali, nálada výborná. Jen jeden kluk smutně zíral do mobilu. Cca čtyři piva a možná nějaký panák mu výrazně rozhodily koordinaci mezi mozkem, palcem a klávesnicí. Evidentně se mu nedařilo odepisovat. Zoufale se rozhlédl a už jsem ho měla vedle sebe. „Paní učitelko, ona se se mnou chce zase rozejít. Já vůbec nevím, co napsat,“ mumlal. „Napište jí něco chytrýho. Mně to nějak nemyslí. Ať mě nenechá. Prej už na mě nemá nervy.“ Naštěstí jsem věděla s kým chodí, a přesto, že jsem se slečnou v duchu docela souhlasila, nemohla jsem ho v tom nechat. „Koukněte, co mi píše a něco odpovězte. Víte líp, co chce slyšet.“ Položil si čelo vedle nedopitého piva a příroda ho na chvíli milosrdně vypla. Slečna psala rozumně, já přizpůsobila styl psaní občasným nejasnostem našeho žáka v oblasti shody podmětu s přísudkem, a docela hezky jsme si dopisovaly. Druhý den kluka sice bolela hlava, ale pořád byl šťastně zadaný a já dostala moji oblíbenou čokoládu s chilli.

Z úplných začátků mé pedagogické dráhy si pamatuju příhodu. Kluk řekl učitelce, že je kráva. Dost nahlas a dost veřejně. Protože měl v oblasti chování celkově mezery, pozvali jsme na pohovor tatínka. V den plánované návštěvy strkal otec kluka před sebou a chodbou se rozléhalo: „Tak kde je ta kráva, kvůli který jsem si musel přehodit šichtu?“ A pak z toho napište protokol😊

Nejpřítulnější zvíře je….

Právě jsem doposlouchala krásný pořad o důležitosti maturitních plesů. Byl o tom, že v našich zeměpisných šířkách nechodí mladí do světa na zkušenou, kluci nemusí nic ulovit a holky nevstupují do dospělosti žádným oficiálním rituálem. Máme maturitní plesy. Ti, kdo se vyučí, zakončí vzdělávací proces společným grilováním, příjemně se nametou a jsou dospělí.

Je mi líto letošních maturantů, že přišli o tu zvláštní směs nervozity, plánování, trémy z předtančení a děkovných řečí, dojatých rodičů i učitelů a bolavé hlavy ráno po.

Jsem plesový typ. Mám ráda maturiťáky i stužkovací večírky, které jim na podzim předcházejí. Za mých mladých časů nebyly, ale vždycky je na nich legrace a když člověk stihne včas odejít, nevidí nic, co by si nechtěl pamatovat.

Maturitní plesy mají zvláštní kouzlo. V naší převážně klučičí škole to občas trochu skřípe s předtančením, ale nakonec to vždycky dobře dopadne. Z holek jsou princezny, kluci vymění montérky za kvádro a všichni vypadají nádherně. Modely podle poslední módy se střídají s obleky po dědečkovi, kluci se škrtí v kravatách a člověk má chuť je pohladit. Říct jim: „Tohle si pamatuj. Je to jen jednou. Dneska tvoříš vzpomínky.“

Loni jsem byla třídní maturantů a střídavě jsem se celý večer smála a chodila brečet na záchod. Už v tu chvíli se mi po nich stýskalo.

Maminky, tátové, babičky a dědové s knedlíkem v krku z toho, jak to „našemu Péťovi, Járovi, Alence…..sluší a jak vyrostl/a“, svorně doufají, že se mládežník vrátí z plesu po svých a bez ostudy. A že to v červnu u zkoušek dobře dopadne. Druhé přání se většinou vyplní.

Plesový večer má svůj ustálený řád. Předchází mu odpoledne plné hektických příprav a nácviků, po kterém jsou hlavní aktéři zralí zalézt do peřin. Následuje metamorfóza z hadrníků v krásné mladé muže a ženy. Sál se pomalu plní rodinnými příslušníky, kamarády a současnými přítelkyněmi a partnery. První nekonečné fronty u barů a předtančení, které ovšem vidí jen hrstka vyvolených v prvních řadách. Pak rychle do gala, červený koberec a nástup. Šerpování, které se zdá nekonečné, ale když jste ten, kdo šerpy rozdává a objímá načančané studenty, je po něm, než se nadějete. Tanec studentů s rodiči, pomalá série, aby ji babičky udýchaly, nějaká show a pak už pořád dokola: na parket, do baru, na parket, do baru… až do půlnočního překvapení.

Před půlnocí nastává čas, kdy mám dost. S každým společensky unaveným maturantem, kterého odvláčím po parketu, mi docházejí síly. Musím si s nimi připít, ale v panákách mám vodu, protože řídím. Po půlnoci se rodiče zvedají a odjíždějí. Někteří ještě stihnou omluvit své potomky a se slovy: „Paní učitelko, nezlobte se, ten náš pitomec by si tohle normálně nikdy nedovolil,“ doufají, že paní učitelka do zkoušek zapomene, kdo to přepískl s pitím, dvojsmyslnými narážkami, kdo se chtěl tak trochu prát a tak dál a tak dál. Vždycky se někomu zadaří.

Jako majitelka psa vím, že nejpřítulnější zvíře na světě je mokrý pes. Jako majitelka psa a učitelka vím víc. Nejpřítulnější zvíře na světě je mokrý pes a připitý maturant. Oba jsou milí, neforemní, trochu smrdí a pro tu krátkou chvíli vás mají opravdu rádi, i když jim celý rok lezete krkem.

Zapiš a ochraňuj

Měla jsem štěstí, že jsem ještě zažila „svatý grál“ všech učitelů v původní podobě – papírovou třídní knihu. Ta elektronická sice šetří čas, ale nedá se ztratit, nemusí se proškrtávat a nevoní.

Tehdy mi celkem dlouho trvalo, než jsem se psychicky přehoupla na druhou stranu barikády, k učitelům. Poslední třídnici jsem držela v ruce těsně před maturitou a řešila, jak zahladit celkem dost zameškaných hodin. Důvod se jmenoval Tomáš a omluvenky mi na něj nikdo vystavit nechtěl.

Když jsem začala učit, byla jsem hrdá na každý svůj podpis u odučené hodiny. Stvrzoval, že předávám další generaci něco, co se jí bude v životě hodit. Po třech měsících seznamování se s profesí učitelky na konci jednoho školního roku, jsem na začátku dalšího vyfasovala dvacet malých automechaniků a fungl novou prázdnou třídnici. Bylo to dobrodružné. Všechno správně vyplnit, podepsat a hlavně PROŠKRTAT. Na to prý bývá inspekce háklivá. A tak jsem vesele škrtala a proškrtávala, aby stránky vypadaly esteticky a vyváženě. Zprava doleva, zleva doprava, shora dolů, zdola nahoru, napříč. Chyba: školství si na krásno nepotrpí. A tak jsem po kontrole třídnic po večerech přepisovala, dopodepisovala a jednosměrně proškrtávala znovu celé čtvrtletí v nové knize. Nuda, nuda, nuda. Definitivně jsem převlékla kabát a včlenila se do šiku učitelů. Kdyby tehdy býval někdo třídnici ztratil nebo ukradl, urazila bych mu ruce i hlavu a znovu bych měnila mundůr.

Poučila jsem se, že kdyby začalo hořet, jako první bych zachraňovala a vynášela na vzduch třídnici. Pro děti bych se vrátila až potom. Aby byl přehled, kdo ve třídě byl a kdo ne. Neměla jsem odvahu pátrat, co bych měla dělat, kdybych teprve zapisovala absenci. Vydržet a zapsat, dokud by mi plameny neolizovaly rukáv, nebo zaklapnout a utíkat s dětmi ven? Na štěstí jsem moje dilema neotestovala v praxi a elektronická třídnice nehoří. Uložené údaje levitují někde v tajemné bublině Cloudů a Bakalářů. Navíc máme zakázáno v případě požáru manipulovat s čímkoli elektrickým a můžeme zachraňovat děti. Někdy je pokrok docela dobrá věc.

A bude z tebe učitelka

Ve čtvrtek kdysi dávno mě z hřebelcování koně a sbírání psích bobků vyrušila návštěva ze školky. Spousta dětí a paní učitelka. Prý jsem celkem rázná, doučuju angličtinu a že by mi večer u kafe s manželem řekli…

V pátek jsem se hodila do gala a vyrazila na audienci na místní střední školu. Maturitní nástavba a jeden učební obor. Na učňáku jsem se před tím nikdy nebyla ani podívat. Ráno jsem zběžně prolistovala knížku Džungle před tabulí, abych byla připravená.

Asi jsem udělala dojem a po hodinovém rozhovoru jsem už seděla v poslední lavici ve třídě plné kluků. Druháci lesáci a před nimi velmi, velmi mladá paní učitelka s „nervama na huntě“. Evidentně se snažila přežít svůj poslední den za katedrou. Bylo jich tak dvacet a bylo jim kolem sedmnácti. Zvědavě mě okoukli a obratem ztratili zájem. Paní učitelku myslím ani nezaregistrovali.

Před tabulí chvíli probíhala válka nervů ohledně docházky a tématu hodiny, ale všechno zanikalo v hovoru mládežníků. Paní učitelka začala něco vysvětlovat, nevím co, ale hýbala pusou. Bylo mi jí neskonale líto. Podařilo se mi rozklíčovat, kdo tak asi udává ve třídě tón. Blonďák s odrostlým melírem, druhá lavice u okna, na první pohled opora některého z místních fotbalových klubů. Zády ke katedře, nohy na vedlejší židli, hezounek s oprsklým výrazem.

„Tady tě to bude bavit,“ pronesl hlásek v mojí hlavě, který se ozýval vždycky před velkým rozhodnutím. „Vole,“ dodal vesele, protože se nechal strhnout konverzací v lavici přede mnou.

V pondělí jsem vyfasovala třídnici a několik rad: 1. žádné kamarádíčkování, hezky tvrdě hned od začátku, jinak vám přerostou přes hlavu, 2. chce to na ně jít přátelsky, po zlém nic nezmůžete, 3. když budou zlobit, zařvěte, leknou se a sklapnou, 4. když budou zlobit, šeptejte, ztichnou, aby slyšeli, co říkáte. Předala jsem otěže intuici a vkráčela ke druhákům.

První hodina mě nadchla. Kluci se vyptávali, předváděli a zkoušeli, co snesu. Z neznámého důvodu jsme si sedli. Se třídou i s prudičem ve druhé lavici. Strašně mě bavili. Upravila jsem vzletné ambice o rozsahu a obsahu učiva podle ŠVP a dala se do práce.

Na fotbalistu s melírem nikdy nezapomenu. Po prázdninách přišel do sborovny a chtěl si promluvit.

„Ze uf pani ufitelko ani nefiflám?“

Vyplácl jazyk a v něm zapíchlou silikonovou kuličku.

„Pfítelkyni fe líbí pírfing. Ale děfně to bolí.“

Co říct? Že to za chvíli přejde, v angličtině se to ani nepozná a být vděčná za důvěru, že se přišel svěřit.

Po měsíci se slečna vydala hledat štěstí jinam (možná jí vadilo to šišlání), kulička z jazyku zmizela, kluk se vyučil a vyrazil do života. Přehoupl misku mých profesních vah ve prospěch pedagogiky. Až ho jednou potkám, určitě už rozumného a s rodinou, tak mu to povím.

Z dobrých učitelských rad jsem si uplácala svoji vlastní: ´Musí tě to bavit. Především tebe, oni se přidají.´

Asi budu něco učit

V dobách, kdy moje sebevědomí mnohonásobně převyšovalo znalosti a zdravý úsudek, mě napadlo, že by nebylo od věci přivydělat si učením.

Angličtinu učil v Praze kdejaký cizinec, ale češtinu pro cizince málokdo. Nechala jsem se najmout začínající jazykovkou, vyfasovala učebnice a jména češtiny chtivých Angličanů a Američanů a vyrazila učit. Jako kvalifikace stačilo několik let práce redaktorky, láska k češtině a angličtina na jakž takž úrovni.

Pod mým vedením se česky nenaučil nikdo, ale moje angličtina se vyhoupla na úroveň „připravená na práci v britské PR firmě“. Ale o tom jindy. Moji studenti byli manažeři zahraničních firem, které na pár let odloupli od rodin a vyslali dělat velký byznys do porevoluční Prahy. Jako bonus jim vedení korporátů doporučilo naučit se česky, aby lépe nasáli atmosféru a kšefty se hýbaly.

Odtržení od všeho známého, manželek a dětí, milenek a fotbalových zápasů v sobotu odpoledne, poslední, co moji studenti chtěli, bylo učit se česky. Potřebovali si pokecat. Anglicky. S někým, kdo nebyl jejich podřízený. Měli k dispozici krásné byty, peněz na rozhazování a mezi ex-paty kámoše na pijatyky. Jen si neměli s kým popovídat. A protože psychoterapeuti už tenkrát účtovali víc než učitelé, a ne všichni uměli anglicky, byla jejich volba jasná.

Pamatuju si jednoho Američana, který si někde vygooglil, a posléze upravil, celkem jednoduchou frázi, kterou se telefonicky hlásil na hodinu. Smrtelně vážně mi vždycky sdělovat: „Dneska pojdu u školy.“  Chodil poctivě celý rok. Za moji mílovými kroky se zdokonalující angličtinu platil 350,- korun za hodinu, kafe a dort. Výsledek mého pedagogického působení bylo, že si před odjezdem zpátky do USA uměl objednat pivo i v množném čísle.

Zamyšlení na závěr:

Po deseti letech učení angličtiny na střední škole si říkám, že mě chtěl život tehdy varovat. Moji žáci jsou sice ve svém domácím prostředí, netopí se v penězích ani nebydlí v krásných bytech na Malé Straně, ale poslední, co chtějí, je…učit se anglicky😊

Dnešní ranní pošta

Každé všední dopoledne sedím u počítače a učím. Distančně. Poslouchám hlásky na druhé straně a stýská se mi po plných chodbách, nekonečných a stále se opakujících připitomělých vtípcích, hotových obědech v jídelně a normálním školním životě. Ale…objevila jsem kouzlo domácích dopolední. Ranní poštu.

Paní pošťačka mě obvykle vytrhne z přednášky o důležitosti vzdělání, nutnosti dělat domácí úkoly a obecném přínosu angličtiny pro život. V tu chvíli se ozve spásné zazvonění, moje fenka Panda vystartuje, převrhne koš, shodí kytku a děti u počítačů vrátí pohled očí z pozice „v sloup“ do pozice „vpřed“, já se omluvím a běžím pro balík.

Většinou jsou to knížky. Přežiju pokušení ani se na balík do konce hodiny nepodívat a pak, o přestávce, vybaluju voňavé nové výtisky nebo listuju ošmatanými stránkami knih z antikvariátů. Jako dneska. Poetickým duším doporučuji krásnou knížku, která už je jen v antikvariátech. Má v sobě spoustu kouzla a krásných myšlenek. Vznikla ve spolupráci Miroslava Horníčka a fotografa Pavla Koppa. Jmenuje se Chvilky s Itálií. Uvízla mi hlavě, když mi bylo dvacet. Tehdy stála 55 korun, teď mi ji přivezli za 40.

Už tehdy se mi líbil styl komentovaných fotografií. Černobílá momentka a nekonečná svoboda autora textu, který lidem a místům na ní vymyslel příběh. Našla jsem v ní mistrovské vyjádření fotografie psaným slovem: „Zastavuje pro nás okamžik. Ruka se dotýká ruky, oči pohlížejí do očí, kdosi usnul. Okamžik únavy, okamžik skepse, okamžik nadšení, okamžik, kdy padá hvězda a člověk nestačí pomyslet si přání. Natož pak je vyslovit.“

To je přesně ono. Odjakživa si nad fotografiemi vymýšlím příběhy. Co, kdo, s kým, kde a proč. Proč právě tam a co předcházelo. Mám jich dost, fotek i příběhů. Jen sem ty fotky zatím neumím vkládat:-) Takže se, jen co odpoledne doučím, ztratím v uličkách italských měst, kde pan Kopp fotil náhodné postavy v náhodných konstelacích a pan Horníček k nim vymýšlel laskavé příběhy plné magiky.

Díky ranní poště, která nevozí jen složenky, reklamy a obálky s pruhy. Díky za hezký začátek dne.

Kočičí barometr

V zimě má být zima. Sníh, rampouchy, a když se člověk pořádně nadechne, tak se mu mají nosní dírky alespoň na chvilku slepit mrazem. Má jít pára od pusy, a když člověk škrábe ráno okýnka u auta bez rukavic, tak se mu má chtít brečet a nadávat. Má skákat na místě a bez ohledu na sousedy řvát: „K….“ a „Do pr….“.

Takové zimy u nás máme. Že je to ta správná zima, poznám podle kočky Julie. V létě je to šelmička, která i přes můj přísný zákaz chytá ptáky a myši bere do tlamičky až když bez dechu a života bezpečně vězí v pastičce. Opatrně je nosí za dřevěnou desku pastičky, myší kožíšek v tlamičce nesnese. Stejně chytal myši i Juliin bratr Romeo. Soused tvrdil, že je to na kočky Pražáků slušný výkon. Ale zpátky do zimy.

Otevřu dveře na zápraží a Julie se postaví na práh. Meteorologická stanice v kočičím čumáčku jede na plný výkon. Fouká? Jak moc? Pokud fouká tak, že se Julii fousky připlácnou po stranách k čumáku, je zle. Julie to zkusí ještě s ušima, a když ji vítr přinutí je sklopit, je po procházce. Hloubka sněhu za předpokladu, že nefouká, je přesně stanovená. Jinak se ven nejde. Déšť, když už v zimě přijde, smí být jasný a zvučný, rytmické plesk, plesk o plechovou střechu nevadí. Záludný „anglický“ déšť, který není slyšet, ale o to víc promáčí, odsouvá venčení na další den. Mlha je fajn, protože se v ní dá krásně rozpustit a zmizet. Nejlepší je, když namrzá a dělá na kožíšku pichlavé špičky. Ale běda, když se valí od Krkonoš, do té se Julie nepouští.

Když po dlouhých zavátých ledových měsících Julie vyjde na zápraží a spokojeně se uvelebí na moji kávovou židličku, doufám, že mám vyhráno. Odeberu dvě vrstvy, vytáhnu sukni ze skříně, uklidím čepici a rukavice a šťastně vyběhnu po louce k silnici. Po deseti minutách boje se škrabkou na okna nutím zkřehlé prsty otočit klíčkem v zapalování a vracím se k obvyklé nadávkové mantře. Holt kočka (bývalých) Pražáků.

Hromosvod

Jaro se u nás na horách pozná podle toho, že napadne sníh. Znova, a víc než v únoru. Ani příchod léta se nevyplácí vyhlížet v tričku a kraťasech. Jediné, co hory většinou neodfláknou, jsou bouřky.

Bojím se bouřek. Strašně, a nemůžu s tím nic dělat. Je to strach, který mě nutí utíkat ze společných procházek od kamarádky s miminem v kočárku, dělat ze sebe pitomce a popohánět cizí skupinky výletníků při prvním vzdáleném zahřmění. Panika přichází rychle a během chvilky mi zatne žaludek v pěst a vygumuje zdravý rozum. Trvá to roky a nijak se to nelepší.

S prvním bleskem, nebo hromem, který netrvá dlouho a nevzdaluje se, a nejde tedy o letadlo, vypínám všem kolem sebe mobily, wifi, televizi a vyškubávám vše, co má co dočinění s elektřinou, ze zásuvek. Šoupu se snožmo po domě, abych zmírnila krokové napětí a zhasínám svíčky, aby jejich světlo nepřilákalo v letu ještě nerozhodnutý blesk. Když je opravdu zle, nutím své bližní sedět v autě a nehýbat se, aby si nás blesk nevšiml. Víc než já se už bojí asi jen naše border kolie, která obtáčí záchodovou mísu a třese se, až jí cvakají zuby.

Kupodivu se bojím víc bouřek, které přichází od Jizerek než od Krkonoš. Nechala jsem pokácet nemocný strom před chalupou, který měl fungovat jako lapač blesků, a darovala jsem si hromosvod. Čtyři tyčky trčící k nebi, rozkopaná zahrada a o třicet tisíc zeštíhlený rozpočet na prázdniny mi snad zajistí klidné spaní. Udělala jsem dobře. Od montáže hromosvodu skoro žádné blesky, žádné zahřmění. Je to úplně stejné jako s bazénem našich sousedů. Naše už tak krátké, a často větrné a celkově nedomrlé léto, pravidelně končilo den poté, kdy náš soused vytáhl a napustil bazén. Začalo se zatahovat, přes noc se zvedl vítr, a když soused ráno slavnostně nainstalovat k bazénu schůdky, o hladinu v bazénu začaly pleskat těžké kapky.

Stejně tak se objeví nad horami černé mraky a mně se sevře srdce. Hrůzou, když jsme se psem v lese, nebo radostným očekáváním slastného pocitu bez strachu pod střechou ježatou tyčkami hromosvodu, když jsem doma. Ale blesky, které tak vytrvale tloukly do vysokých stromů všude kolem nás, mé čtyři tyčky vidí. I jim připadá třicet tisíc a rozkopaná zahrádka jako rozmařilost a dávají mi to sežrat – vypalují televize a lámou stromy za kopcem.

Přání do nebe

Od té doby, co učím, považuju oslovení „Paní učitelko“ za závazek. Závazek vůči dětem, že je něco naučím a především, že mi nikdy nebudou jedno jejich osudy, trápení ani radosti. Přicházejí před šestnáctými narozeninami a odcházejí o tři, čtyři, pět let později. Sleduju jejich ‚telecí léta‘ a mám radost, když je zvládnou a čerstvě dospělí vyrazí do života.

Ráda své žáky potkávám. Jen ne v černém a s očima plnýma slz. 

Zabil se náš žák. Můj žák. Sice bývalý, ale pořád náš. Byla jsem jeho třídní, když u nás začínal. Učila jsem jeho kamarády, znám maminku. Dnes jsme se s ním rozloučili a mně nezbývá než napsat přání do nebe.

Přeju si to pokaždé, když je vidím z okna třídy rozjíždět se v autech na všechny strany. Když je potkávám na silnicích nebo když slyším, jak túrují motory a driftují na zasněžených cestách. Sundej jim včas nohu z plynu, odstrč jim z cesty strom, vysuš led a doveď je bezpečně domů. Ať rozstřelí auto na namrzlém parkovišti, kde neublíží sobě ani nikomu jinému a půl roku musí jezdit vlakem, než ho opraví. Zařiď spoustu šťastných náhod, protože mladí je potřebují. Jak oni, tak všichni kolem nich. Dej jim čas.

Ať neodchází ti, kteří tu nechávají rodiče, babičky a dědy, přítelkyně a kamarády.

Jediné, co potřebují, je čas.

Trochu táhne od oken

Život v roubence má svá specifika. Zejména v takové, ve které si původní majitelé mysleli, že izolace je sprosté slovo. Ve zdech jsme v průběhu let našli všechno možné. Od novin nacpaných do igelitových pytlů přes piliny pročůrané od myší po… nic. Vůbec nic. Prkno zvenku, prkno zevnitř, spárou nerušný výhled na louku.

Pokud posvátná energie čchi proudí i v Jizerských horách, u nás doma má hlavní stan. Prolétá rychlostí blesku všemi místnostmi a ledově naráží do všeho, co se jí postaví do cesty.

První zimu na horách spaly děti v čepicích nebo čelenkách, protože je rozčilovalo, jak jim při usínání poletují vlasy kolem obličeje. V obýváku se ve večerním klidu všechno mírně vlnilo a slabší žaludky odjížděly s pocitem nekončící mořské nemoci.

Návštěvy tvrdily, že je jim u nás zima od nohou. „Jakých nohou?“ divili jsme se. Do chodidel se nám vracel cit začátkem května a po pár příjemných měsících koncem října jakékoli signály z místa dotyku těla s podlahou vyhasínaly.

Moje pětiletá dcera tehdy stávala v neděli ráno ve dveřích pokojíčku v pyžamu, lyžařských podkolenkách, pletené čelence a fleecové vestě a stěžovala si babičce, že už toho má dost, protože jí zase na stolečku zamrznul čaj. Přeháněla, kdyby měla pořádné brčko, tak by ledový škraloup určitě prorazila.

Bylo moc dobře, že jsem si z Prahy tenkrát přivezla děti už „hotové“, nevím, jestli by se nám podařilo nějaké vyrobit. Přikrývala jsem se vším, co jsem měla po ruce. Mohu doporučit kombinaci flanelu, husího peří a živého štěněte husky. Moc nesmrdí a krásně hřejí.

Jak tehdy po příjezdu pronesl manžel kamarádky, který dělal stavební dozor u Metrostavu: „Takhle je to perfektní, roubenky musí dýchat. Utěsníš je a onemocní.“ Měl pravdu. V den odjezdu návštěvy byla chaloupka perfektně fit, stavební dozor nemohl dýchat přes ucpaný nos a následující dva týdny proležel.

Není mikina jako mikina

Z oblečení do školky a školy jsem měla na začátku našeho horského života nekončící každodenní trauma. Podle přísloví ‚Podle sebe soudím tebe‘ jsem předpokládala, že všichni kolem mě, zejména moje věčně nemocné děti, mrznou stejně jako já. Nedokázala jsem se zahřát. Byla mi zima venku i vevnitř. První léto na horách jsem vybalila jen trička s dlouhým rukávem, tílka a krátké rukávy si musely počkat na další sezonu.

Moje děti byly už na dálku snadno rozpoznatelné. Ve skupince dětí měly jediné vždycky čepici a alespoň lehkou bundu…co kdyby. Že je paní učitelky odsvlékaly, jakmile za mnou zapadly dveře auta, jsem se dozvěděla až o řadu let později.

Zkušené učitelky je raději nechaly profouknout hned, než až když se zpotí jim sundat bundy a vystavit je povětří, jak jsem to dělala já. Nakoupila jsem čepice, které měly náplety na uši a zavazovaly se pod bradou. Paní učitelka jim klapky na uši zvedla a uvázala tkaničky na temeni, protože by se přece neslyšely s ostatními a přišly by o zábavu, nebo se zpotily. Z neznámého důvodu ze zpocení se panovala mezi místními téměř posvátná hrůza. Drahé boty do sněhu, které stály majlant, fungovaly nakonec úplně stejně jako obyčejné boty většiny ostatních dětí. V metrových závějích do nich stejně napadalo, ale nazout je trvalo třikrát déle.

Čímkoli jsem holky ráno do školy vybavila, zredukovaly učitelky napůl nebo jednotlivé kusy oblečení dcery rozpůjčovaly. Trička s namočenými rukávy nikdo nepřevlékal, rukáv se zahrnul s doporučením zapomenout, že studí. Časem jsem přešla na očima naplaveniny z města nepochopitelnou logiku mé horské kamarádky, která v kritických situacích týkajících se dětského zdraví vždy říkala: „Dej jí tenčí mikinu, je spařená.“

Nevím, jak je to možné, ale moje děti nejen, že během prvního roku na horách nepodlehly oboustrannému zápalu plic, který mě pronásledoval v myšlenkách kdykoli jsem je vypouštěla do dalšího školního dne, ale uzdravily se ze všech neduhů, které jsme s sebou z města přivezly. Kortikoidům na astma, lékům na horečku, antibiotikům nasysleným pro případ akutního onemocnění a mnoha dalším preparátům v kufru-lékárničce, nepozorovaně prošla doba použitelnosti a já byla šťastná. Mé rodinou odsuzované rozhodnutí deportovat děti do hor zafungovalo. Dokoupila jsem Fenistil na štípance, náplasti na škrábance a živočišné uhlí na občasné střevní příhody, které přicházely do 24 hodin po dětských narozeninových oslavách.

Když bylo nejhůř, dala jsem marodovi tenčí mikinu, aby nebyla spařená a zbytek nechala na čerstvém povětří.

Mravnostní policie

Šla jsem tuhle koupit kočkolit do našeho nově otevřeného obchodu pro zvířata. U vchodu dvě starší dámy. Unisex kabátky, plátěné tašky připravené na čtvrteční slevové úlovky z Lidlu. Nad rouškami bystrá, zvědavá a neodpouštějící očka. Podle spikleneckého pomrkávání a ztišených hlasů bylo jasné, že někomu „perou prádlo“.

Než jsem zaplatila, drbací rozhovor změnil tón i kadenci.

„Podívejte, už jsou tu zas. Smradi.“

„Aby se člověk bál jít do krámu. Já bych jim ty prkýnka spálila.“

„A jak vypadaj. Jak pytle od brambor. A jaký to byli slušný kluci. Už jsem jednou volala policajty, ale že s tim nemůžou nic dělat.“

Začalo mě to zajímat. Pytlovité oblečení, „prkýnka“, v očích místní mravnostní policie smradi…moji žáci. Vyšla jsem ven, babky poodstoupily a jedna povídá: „Jsme si zrovna říkaly, jakej máte krásnej kabát.“  Druhá: „Dejte pozor, ať vás neporazej. Já bych je hnala. A ještě říkaj, že je dobře, že jsou na vzduchu a nesedí u počítače. Aby se člověk bál, že mu něco ukradnou a přejedou ho.“

Partička kluků na skejtech se přibližovala a já věděla, že moje křehká koalice s babkama nebude mít dlouhého trvání.

„Dobrý den paní učitelko.“ K mé velké radosti se od skupinky, odkud se neslo: „Hele vole, kámo, Garwoodová,“ odloupl můj bývalý žák. Moc prima kluk. Kdysi trochu průšvihář, ale zlaté srdce, vždycky ochotný pomoct, sečteno podtrženo ‚fajn‘.  Povinný dress code o několik čísel většího oblečení sice dodržel, ale jsem na to zvyklá a některým to sluší. Po letech pobytu mezi žáky s rozkrokem u kolen by mě spíš překvapilo nevědět, jaké má kdo ten den ve škole trenky. Dojel ke mně, popovídal jak se má, jak se mám já, co práce, co život, skočil na „prkýnko“, ostatní zamávali a odjeli zkoušet triky někam mimo provoz.

Babkám se evidentně můj kabát přestal líbit a pod rouškami jim nesouhlasně jely pusy ostošest. Nakoupila jsem drogerii, došla k autu a přejela k supermarketu, kam se přemístily i obě inkvizitorky. Brala jsem si vozík a zaslechla: „No pak to tu má vypadat, když jim to tolerují i učitelky. Bůh ví odkud je, ze sídliště jí neznám.“

Chovám se ke starším lidem slušně, tak jsem držela pusu. Ale pro jistotu jsem klukům ještě zamávala, aby dámám nedošlo téma ke konverzaci. O týden později jsem toho samého klučinu potkala znovu, tentokrát v obchodě. A jednu z drben babské mravnostní na parkovišti. Vláčela tašku jako hrom. Můj žák mi galantně nabídl pomoc s těžkým nákupem a madam mě propíchla očima. Kdyby ještě tušila, jak mladý muž krásně zpívá…

A kdyby věděla, že jsem z Prahy, tak se na místě… propadne do západního Německa😊